Úvod

Vzdálenost:

78km (671km)

Nejvyšší bod:

Hvězda 959m

Spaní:

Allainova Věž

Zřícenina Návarov 

Mapa:

Pátek 2.9.2016 (14km)

Tak nějak z minuty na minutu mobilizuju sílu, chuť a nějaké peníze na cestu. Má být hezky a tak je škoda zůstat na víkend v Praze. Po práci mizím v Liberci na autobusové nádraží, odkud se svezu do Jičína. Je uplně stejné počasí, jako když jsme s Martinem Jičín minule opouštěli, v Kauflandu kaufuju párky do Kašpárku a vyrážím na cestu. Po červené značce pospíchám dlouhou nekonečnou alejí... po několika kilometrech mě čeká Valdštějnská Lodžie. Zajímavé místo, kde je moc hezká kavárna. Tomu samozřejmě nemůžu odolat a tak si na chvilku sednu na espresso a poprosím o vodu do lahve. Když se nabažím podvečerního slunce, je čas vyrazit dál. Vydrápu se na kopeček Zebín, který okupují kozy. Chvilku koukám do krajiny, ale abych stihl dojít ještě za světla, nemůžu se moc dlouho zdržovat. Kolem Valdické věznice se vrátím v Železnici zpátky na značku a pak cestou mezi poli k ranči na Kamenci. Značka vede dál do kopce lesem... lesem, který okupují hnusné placaté mouchy. Chvilku se snažím mouchy trpělivě sundavat, ale nakonec to vzdávám a běžím až do vesnice Kyje. Po asfaltce vyšplhám až ke kyjskému nádraží a pak pěšinou lesem již kousek k dnešnímu cíli. Místo, které jsem si pro dnešek vybral na spaní se jmenuje Allainova Věž, malá kamenná rozhlednička... již z dálky vidím že u rozhledny pokuřuje nějaký týpek. Dojdu až k rozhledně, pozdravím a jdu nahoru... uvnitř má už rozložené věci na spaní. No co no... je potřeba zjistit situaci. Zda noc přečkám tady ve společnosti, nebo půjdu někam dál. Vyjdu ven a dávám se do řeči. Týpek se jmenuje Honza. Mluvíme a mluvíme, tak rovnou udělám večeři. S Honzou si máme furt co povědět, postupně se setmí. Vypijeme placatku rumu, řešíme bytí a vesmír a nakonec na vrcholu věže oba vytuhneme de facto během povídání...

Sobota 3.9.2016 (42km)

Vstávám v 5 ráno, chci stihnout východ slunce na skokanském můstku u Lomnice nad Popelkou. Honza je tuhej, tak tiše balím a vydávám se na cestu. K můstku je to jen pár kiláčků. Jsem tu včas, vylezu nahoru na můstek. Chvilku bojuju se strachem z výšek, ale nakonec tu strávím skoro hodinu a kochám se výhledem na svítání. Další cesta je celkem nuda, musím se dostat na Kozákov. Po cestě kromě domácích zvířat a hromady ostružin není nic zajímavého. Na Kozákově jsem asi v 11:00. Výhled z rozhledny kazí počasí, není vidět pomalu ani na Trosky, ale nevadí. Dole v bistru si dám kafe a ohřeju si svůj guláš. Mám docela dobrý čas... hlavním cílem je dneska stihnout Bozkovský Jeskyně do 16:00. Z Kozákova dolu to jde rychle... v Semilech doplním zásoby na večer a zítřejší oběd a svižnou chůzí prolítnu Riegrovu stezku do Spálova. Počasí se pomalu zlepšuje a je pěkný vedro... ze Spálova je to k jeskyním už jenom kousek, ale díky tempu který sem nasadil mám před cílem maličko krizi... navíc ve finiši krpál. Naštěstí všechno v pohodě stíhám (no v pohodě, za půl hodiny zavírají). Prohlídku Bozkovských Jeskyní absolvuju s bandou výletníků z Moravy. Průvodkyně popisuje, každý krápník a vypráví jak se který jmenuje (čert, žába, pruský voják...). Pro moraváky je stejně každý stalagmit penis. Mě zase spíš zajímá jak jeskyně vznikají a něco o historii. Prohlídka je ale fajn a jeskyně si užiju. Do cíle mi zbývá posledních pár kilometrů malebným údolím Kamenice. Už mě nikam nic nežene a tak pohodovým tempem vychutnávám přírodu a řeku. Riegrova stezka mezi Semily a Spálovem byla plná výletníků a určitě stojí za vidění, ale pokud má někdo rád klid a přírodu, tak údolí Kamenice je možná ještě o něco hezčí. Podvečer dojdu na zříceninu hradu Návarov. Nasbírám dřevo, vařím večeři. Pomalu se stmívá, ležím ve spacáku, piju čaj. Oheň praská, dole v údolí šumí řeka a z dálky je slyšet zpěv a kytara. Pozoruju vycházející hvězdy a pomalu usínám. 

Neděle 4.9.2016 (22km)

Ráno po snídani pokračuju zpátky dolu do údolí. Ráno je snad ještě hezčí než večer. Do Haratice je to krásná hodinka cesty, pak je potřeba projít civilizací až do Svárova. Na benzínce si dám kafe a chvilku si povídám s paní za kasou. Proběhne klasický rozhovor:

Ona:"Kam jdete?"

Já:"Do Harrachova"

Ona:"To je daleko. A odkud jdete?"

Já:"Z Jičína.."

Ona:"Ježiš, to jako pěšky ? Jste blázen. A to jako spíte ve stanu ?"

Já:"Ne"

Ona:"No tak to jste uplnej magor, tak hezkou cestu"

Poprosím jí ještě o vodu a jdu dál. Ze Svárova mě čeká kopec do Příchovic, kopec je to docela hnusnej. Cestou malá pauza na vyhlídce Šulíkova Skála a pak dál do kopečka. V Příchovicích jsem chvilku před oběděm, svítí sluníčko a je tu moc hezky, upraveno. Prohlídnu si muzeum Járy Cimrmanna a rozhlednu Maják a pak běžím dál do kopce po asfaltce na Hvězdu a k rozhledně Štěpánka. Nechávám za sebou mastňáky s hůlkama s vždycky, když je předběhnu slyším jak si něco blbrlají.

U Štěpánky zhodnotím svoje finanční možnosti (zajímavý je, že člověk utratí vždycky tolik, kolik si vezme s sebou), dle mých propočtů a odhadů mám přesně na vstup na rozhlednu, jedno pivko a cestu vlakem z Harrachova do Liberce. Takže prohlídnu rozhlednu, pořídím si pivko a sednu si na skálu pod Štěpánkou... mám mraky času a tak v klídku popíjím a obědvám. Když už jsem všeho dostatečně nabažen, vydávám se na další cestu. Z kopce dolu dojdu až k řopíku Na Pomezí. Je tu udělané moc hezké muzeum opevnění v jednom z Řopíků. Pán (73!!) vypráví jak to všechno bylo tenkrát v roce 1938, ukazuje nám různé zbraně a vybavení bunkru. No strávil jsem tu skoro dvě hodiny a moc si to užil... a to jsem sem původně ani nechtěl jít. Posledních pár kilometrů je předemnou. Cestou dolu do Kořenova se rozprší. Vyfuním kopec k Harrachovskému nádraží, jenže vlaky nejezdí. Jezdí jen náhradní autobus u pár kiláčků dál přímo z Harrachova a sem vůbec nezajíždí... chvilku se motám kolem a zvažuju co dál. Najednou se za mnou otevřou dveře autobusu a řidič se ptá, jestli jedu dolu na náhradní dopravu. Vysvětluju mu, že mám už jen přesně na vlak a že musím pěšky... jen mávne rukou a hlavou kyne směrem dozadu do autobusu. Musím říct, že mi docela pomohl, déšť zesiluje a navíc takhle stihnu vlak o hodinu dřív. Cestu prokecáme a já mu poděkuju a rozloučím se. Pak už mě čeká jen cesta do Liberce k autu a po dálnici se vracím do reality velkoměsta.